Západní část Vysokých Sudet, kam jsou Krkonoše z hlediska geomorfologického řazeny, patří mezi přírodovědně nejprobádanější území v Evropě. Přestože mechorosty a lišejníky pro svou nenápadnost začaly být ve větší míře studovány až začátkem 19. stol., první písemná zmínka o nich pochází od Tadeáše Haenkeho z konce 18. stol. (1791). Tento všestranný přírodovědec a cestovatel společ- ně s dalšími členy Královské české společnosti nauk realizoval v r. 1786 expedici do Krkonoš. Putovali přes Černou horu na Luční boudu a Sněžku, do Obřího dolu, prozkoumali Sněžné jámy a vrátili se Labským dolem do Vrchlabí. Na své cestě zaznamenávali zejména cévnaté rostliny, ale neopomněli ani nápadnější mechorosty a lišejníky. Zmíněna je tak řada velkých lesních druhů mechů jako rokytník skvělý (Hylocomium splendens), kostrbatec řemenatý (Rhytidiadelphus loreus), pérovec hřebenitý (Ptilium crista-castrensis), z lišejníků pak mnoho druhů dutohlávek (Cladonia spp.), pukléřka islandská (Cetraria islandica) nebo mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum). Také ale několik pozoruhodných druhů, jež bychom v dnešní době označili jako glaciální relikty – z mechů poparka třířadá (Meesia triquetra), z lišejníků pukléřka sněžná (Flavocetraria nivalis), krevnatec věterní (Ophioparma ventosa) nebo paličkovec křehký (Sphaerophorus fragilis)