Panovníci Českých zemí na reliéfních obrazech Jarmily Haldové

Kníže Boleslav II., zvaný Pobožný
(¤ 929, vládl od r. 972 † 999), syn Boleslava I.

„...Neboť ani svátost, ani nepravost se nepoznává na člověku podle jména nýbrž po zásluze, říká Kosmas, který dokonce přiřkl Boleslavu II. i některé činy jeho otce a této snaze, co nejvíce oslavit svého oblíbence, podřídil v kronice i záměrně upravenou chronologii tehdejších událostí. Tak například v jeho pojetí umírá Boleslav I. již 15. července 967, aby bylo možno spojit počátky pražského biskupství až s vládou jeho syna. Ve skutečnosti se však ten stal knížetem teprve v roce 972.“ (Jiří Sláma: Český kníže Boleslav II. ve sborníku Přemyslovský stát kolem roku 1000) Kníže je zobrazen v pokročilém věku v hedvábných šatech s dobovým vzorem s knížecím kopím − odznakem moci. V době jeho vlády, za významné účasti jeho sestry Mlady a na popud jeho otce Boleslava I. bylo založeno biskupství pražské, jehož druhým biskupem byl Sv.Vojtěch. Objevuje se v pozadí spolu se scénou vyvraždění Slavníkovců Vojtěchova rodu v jejich sídle − Libici.

Kněžna Emma
(¤?, † 1006), manželka Boleslava II.

„...Emma Francká se na počátku roku 989 stala manželkou Boleslava II. Jako součást svého hmotného zabezpečení dostala Mělník, kde použila své − franckým králem jí udělené a českým panovníkem akceptované − právo razit mince. V Čechách také dala zhotovit a iluminacemi vyzdobit opis Gumboldovy svatováclavské legendy, kterou dal sepsat její bratr z matčiny strany, císař Ota II. Po smrti svého manžela se uchýlila na Mělník, kde patrně roku 1006 zemřela... Spojením pramenů týkajících se Emmy Francké a Emmy České dostáváme odpověď na otázky, které si po dlouhá léta kladli jak francouzští, tak čeští historikové. Emma, původem italská princezna a posléze francká královna − vdova, se poté, kdy odešla z Francie, provdala za českého vévodu Boleslava II.“ (Luboš Polanský: Spory o původu české kněžny Emmy, manželky Boleslava II. ve sborníku Přemyslovský stát kolem roku 1000) Kněžna drží rukopis, který nechala zhotovit a ve kterém je také jako donátorka zobrazena.

Kníže Boleslav III., zvaný Ryšavý
(¤ ?, vládl 999−1002, krátce 1003, † asi 1037), syn Boleslava II.

Pravděpodobně vládl už za života otcova, který byl raněn mrtvicí. Byl také vůdcem českého vojska 995 při pomoci císaři. V době své samostatné vlády nedokázal čelit rozmachu Polska a Maďarů. Jeho moc se začala hroutit, projevil se jako tyran i vůči bratrům Jaromírovi a Oldřichovi a kněžně Emmě. Roku 1002 byl svržen. Azyl nalezl u polského bratrance Boleslava Chrabrého, který ho opět dosadil na pražský stolec. Pro údajnou zradu zosnoval první vraždění Vršovců, přičemž osobně zabil vlastního zetě. Boleslav Chrabrý, žádán českými velmoži, pozval bratrance na neznámý polský hrad, kde ho lstivě zajal a oslepil. Boleslav III. pak zbytek života až do r. 1037 prožil jako vězeň. „Říká se, že na některých lidech spočívá již od mladosti tíha a že je tlačí k zemi. Snad. Ale nám jest věřiti, že konání každého muže (nechť je již obludné nebo zdárné) bývá unášeno mohutným proudem skutků lidí ostatních a že na ty skutky naráží a že je proměňuje, samo doznávajíc změn.“ (Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého) „Rozhodně nelze, spolu s Palackým a dalšími historiky spatřovat hlavní zdroj českých strastí v tom, že se vlády v Čechách zmocnil „ničema Ryšavý“ a dosti bláhově se domnívat, že by jiný, lepší panovník dokázal jaksi obratem ruky odvrátit záhubu hrozící českému státu.“ (Barbara Krzemieńska: Břetislav I.)

Kníže Vladivoj Polský
(¤ ?, † 1003)

Vladivoj byl na pražský stolec dosazen polským králem Boleslavem Chrabrým, ale byl přijat a zvolen knížetem „jednomyslně a pro velkou sympatii,“ jak se zmiňuje kronikář Dětmar. Postava Vladivoje zůstává záhadou. Nelze zjistit, proč byl v Polsku a jak byl spřízněn s přemyslovským rodem. Snad šlo o boční linii rodu nebo příbuzenství přes matku. K Přemyslovcům nesporně patřil, neboť až do vymření rodu (1306) se nestalo, aby na český stolec zasedl příslušník jiného rodu. Je začleněn do jakéhosi oficiálního seznamu českých panovníků ze 13. století připojeného k tzv. druhému pokračování Kosmy, ale tradujícího se již z minulosti. Také počet knížat vyobrazených roku 1134 ve Znojemské rotundě zahrnuje i jeho. Ačkoliv jej Boleslav Chrabrý považoval za svého člověka, Vladivoj odjel do Řezna a nechal si od krále udělit Čechy v léno. Tento první případ udělení léna povážlivě poškodil nadlouho českou suverenitu. Neblahá vláda Vladivojova brzy skončila, neboť jak poznamenal kronikář, trpěl neutuchající žízní a na počátku roku 1003 se upil k smrti.

Kníže Jaromír
(¤ před r.975, vládl 1004 − 1012 a krátce 1034, † zavražděn r. 1035)

Okolo roku 1000 byl na příkaz bratra Boleslava III. vykleštěn a hledal azyl u římského krále. Po smrti Vladivojově se pokusil získat uvolněný stolec, ale zůstal mu věrný jen Vyšehrad, zatímco zemi obsadil jeho polský bratranec Boleslav Chrabrý. Jaromír se za podpory římského krále vrátil do Prahy r. 1004, obdržev od něho kopí jako symbol lenního vztahu. Jeho vláda byla slabá a podmíněna vztahem k císaři, což znamenalo hlavně vojenskou pomoc. Roku 1012 byl svržen mladším bratrem Oldřichem. Jaromír hledal pomoc u krále, ale byl uvězněn až do roku 1034, kdy se vrátil jako Oldřichův spoluvládce poté, co se do sporu s římským králem (tehdy Konrádem II.) dostal Oldřich. Oldřich kázal bratra oslepit, nedlouho potom Oldřich zemřel a Jaromír byl předáky opět povolán na stolec. Slepý stařec předal vládu synovci Břetislavovi a žádal předáky o slib věrnosti. Bohužel pohnutý Jaromírův život neskončil tímto státnickým gestem. Slepého starce zavraždil úkladný vrah 4. 11. 1035.

Kníže Oldřich
(¤ ?, vládl 1012−33, 1034, † 1034)

Nejmladší syn Boleslava II. s nepatrnou nadějí na knížecí stolec se rád oddával lovu. Patrně do tohoto období spadá jeho seznámení s Boženou, které se pro budoucnost stalo díky Kosmovi jeho nejznámějším činem. Jeho vláda, které se zmocnil na úkor bratra Jaromíra s přispěním Jindřicha II., byla úspěšná. Dokázal čelit tlaku římského krále po dlouhá léta a upevnit postavení sobě i svému státu. Získal nazpět Moravu, kterou přidělil jako úděl synu Břetislavovi. Traduje se, že založil Sázavský klášter. Lovíc, setkal se s poustevníkem Prokopem, kterého tam ustanovil opatem. Od jiných benediktinských klášterů se Sázavský odlišoval slovanskou liturgií. (Někdy je založení kláštera připisováno až jeho synovi.) Konec jeho vlády vrhá na pověst úspěšného vladaře stín. Je mu vytýkána krutost k bratrovi i konflikt se synem a záliba v jídle a pití. Při hodokvasu ho zastihla smrt. Bratr Jaromír ho dal slavnostně pohřbít v kostele Sv. Jiří na Pražském hradě.

Božena
(¤?, † 1052), II. žena Oldřichova

„Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se skze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucho u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír. Kníže, poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství, staré však manželství nerozvázal...“ (Kosmova kronika česká) „...Je ovšem dlužno věřiti, že se věc nestala proti vůli té paní a že jí nebyla protivná. Z toho spojení narodil se knížecí syn, který byl nazván jménem Břetislav. Vyrostl v krásného jinocha. Jeho mysl byla jasná a plná odvahy a plná toužení.“ (Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého)

Kníže Břetislav I.
(¤ 1005, vládl 1035 až 1055, † 1055)

Syn Oldřicha a Boženy od roku 1019 vládl na Moravě, kterou k Čechám opět připojil Oldřich. Roku 1021 unesl vznešenou nevěstu Jitku ze svinibrodského kláštera. Od r. 1035 byl po smrti Oldřichově strýcem Jaromírem povznesen na pražský knížecí stolec. Roku 1039 vpadl do Polska a v Hnězdně nad hrobem Sv. Vojtěcha vyhlásil právní nařízení, tzv. Břetislavova dekreta − první známý soubor základních zákonů platných v Českém státě. Potom ostatky sv. Vojtěcha a dalších mučedníků odvezl do Prahy i s velkou kořistí. Roku 1040 vpadl do Čech císař Jindřich a byl Břetislavem poražen u Kdyně v Pošumaví, čímž kníže vydobyl respekt pro sebe i zemi.Jeho manželství s Jitkou bylo velmi úspěšné. Zajistili rod pěti vzrostlými syny − o dcerách nemluvě. Za těchto okolností bylo nutno vytvořit nástupnická pravidla. Byl jím seniorá´tní − stařešinský řád: Panujícím knížetem měl být vždy nejstarší a fyzicky způsobilý člen rodu, schválený shromážděním „všech Čechů“. Nejstarší Přemyslovec měl vládnout v Čechách a náležel mu dohled i nad Moravou, členěnou na díly (úděly). Zemřel v Chrudimi v úterý 10. 1. 1055.

Kněžna Jitka ze Svinibrodu
(¤ před 1008, provdána 1021, † 1058)

„...Jaký tedy div, že když Břetislav dospěl, byl vybíravý, pokud jde o ženu. Nespokojil se s nějakou dívčinou, ale zvolil tu, která je ze všech nejkrásnější. Jmenovala se Judita a byla dcerou mocného hraběte německého, který pocházel podle otcovské posloupnosti z královského rodu. Tu dívku si tedy Břetislav zamiloval. Ale nechtěl se o ni řádně ucházet, aby snad nezaslechl nějakou odpověď zdráhavou nebo snad připomínku, že on Břetislav se nenarodil v manželském loži. Přešel tedy obyčej ženichů a rozhodl se, že se Judity zmocní silou.“ (Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého) Dcera Jindřicha ze Schweinfurtu zvaného Hezilo, markra− běte bavorské Nordgavské marky byla vychovávána ve svinibrodském klášteře, odkud ji unesl kníže Břetislav. Vzhledem k tomu, že oba snoubenci nenesli žádné následky a jejich sňatek byl schválen a uskutečněn, zdá se, že byl i neoficiálně vítán nejen ženichovou, ale i nevěstinou rodinou. Červený střevíc, který nevěsta ztratila při únosu a měl být použit jako důkaz únosu, se ztratil, což bylo posuzováno jako nebeské znamení − požehnání k sňatku. A jejich svazek byl opravdu požehnán četným potomstvem. Po Břetislavově smrti ji prý jako Němku vyhnal ze země nejstarší syn Spytihněv, a ona se uchýlila do Uher. Tato zpráva však není ničím podložena. Byla pohřbena 2. 8. 1058 k manželovi ve Svatovítské bazilice.

Kníže Spytihněv II.
(¤ 1031, vládl 1055 až 1061, † 1061)

„...Bylť to muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smůlu, vlasy dlouze splývající, tvář veselou, líce bělejší nad sníh a uprostřed jemně zardělé. Stačí říci: Byl to výborný muž, byl krásný od hlavy k patám.“ (Kosmova kronika česká) Kosma mu přisuzuje vyhnání Němců. Vyhnal jen abatyši Jiřského kláštera. Byla to odplata za urážku, jíž se mu od ní dostalo, když jako mladík řídil přestavbu opevnění Pražského hradu a zbořil její pec, která stavbě překážela. Vyhnal také sázavské mnichy. Nechtěl ponechat bratrům úděly, určené otcem. Nábožensky založený prvorozený syn knížete Břetislava obnovil pražský biskupský kostel a od papeže získal právo nosit biskupskou čapku se dvěma závěsy. Za toto právo platil 100 hřiven stříbra ročně. Mitra rozšiřovala symboliku moci českých panovníků o sakrální rozměr. Zemřel 28.1. 1061 snad po bojích u Hradce nad Moravicí a pohřben byl ve Svatovítské bazilice.